Krajský soud v Ústí nad Labem změnil 22. června 2006 rozsudek okresního soudu v Litoměřicích a dal za pravdu žalobci. Jednalo se o spor Jiřího Krejzy st., který chtěl v domově důchodců v Roudnici nad Labem (dále jen „domov důchodců“) ubytovat svojí matku. Domov důchodců však vyžadoval za přijetí Marie Krejzové jednorázový poplatek ve výši 55 500,– Kč. Poté, co tento poplatek Jiří Krejza st. zaplatil, ho domov důchodců vyzval, aby potvrdil svůj sponzorský dar.

Při dokončování výstavby domova důchodců se totiž zjistilo, že nepostačují finanční prostředky na jeho dostavbu, a že chybí částka okolo 7 000 000,– Kč (zčásti byl schodek způsoben nadstandardním vybavením domova, kterým poté město argumentovalo v soudním sporu.) Při počtu uvažovaných 132 míst pro seniory, zřizovatel domova důchodců, Město Roudnice nad Labem, rozhodl stanovit finanční spoluúčast ve výši 55 500,– pro každého adepta – obyvatele nově vybudovaného domova důchodců. Všechny finanční částky poskytnuté seniory z hlediska daňového ošetřili tak, že uzavřeli darovací smlouvy a předložili daňové přiznání finančnímu úřadu k dani darovací dle zákona o darovací dani.

Jiří Krejza st. podal žalobu k okresnímu soudu v Litoměřicích, aby domov důchodců vydal bezdůvodné obohacení včetně příslušenství, protože přijal plnění bez právního důvodu. Okresní soud žalobu zamítl.

Okresní soud se ve svém rozsudku (pohříchu argumentujíc více ideologicky než právně) postavil na stranu domova důchodců a připustil, že „… jsou-li rozdíly v ekonomickém postavení občanů republiky, existují i v seniorské populaci a neomezujme demokratické principy naší současné společnosti“. Dále soud v rozsudku uvedl, že pokud senioři regionu roudnicka nemají na tento poplatek-dar, mohou se o místo ucházet v jiném domově důchodců. Skutečnost, že jsou všechny domovy důchodců v okolí plně vytíženy, již nekomentoval. Okresní soud se také zajímavě vyrovnal s § 39 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, nebo se příčí dobrým mravům. Na činnost domova důchodců totiž dopadají ustanovení zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů a prováděcích vyhlášek (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), zejména vyhlášky č. 82/1993 Sb., o úhradách za pobyt v zařízeních sociální péče. Jedná se o právní předpisy kogentní povahy. Tyto předpisy stanoví, že činnost domova důchodců může být částečně financována sponzorskými dary, musí se však jednat o dary skutečné a tento způsob financování nemůže být ale vyžadován jako podmínka poskytnutí sociální služby. Okresní soud správně vyhodnotil, že se nejedná o darovací smlouvy, nicméně z toho nevyvodil žádné právní důsledky, pouze konstatoval, že „Označení smlouvy jako darovací se z hlediska posouzení jeví minimálně nešťastným“ (sic!).

Jiří Krejza st. poté podal odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který odvolání vyhověl. Odvolací soud v rozsudku uvedl mimo jiné, že „Podmínky pro přijetí do ústavů sociální péče, včetně úhrad za poskytované služby, jsou taxativně stanoveny zákonem o sociálním zabezpečení. Dle § 93 zákona o sociálním zabezpečení, v ústavech sociální péče zřizovaných obcemi hradí občané za stanovených podmínek pouze náklady na stravu, bydlení a nezbytné služby. Odvolací soud má za to, že platné právní předpisy neumožňují stanovit jako podmínku přijetí do domova důchodců (který je příspěvkovou organizací) nebo pobytu v něm jiný druh úhrady, tedy ani „vstupní poplatek“. Pokud žalobce zaplatil žalovanému částku 55 500,– Kč s vědomím, že touto platbou je podmíněno přijetí jeho matky do domova důchodců, k této platbě nebyl od samého počátku žádný právní důvod.“

Dále uvedl, že „nelze v daném případě platbu částky 55 500,– Kč považovat ani za dar ve smyslu ustanovení § 628 obč. zák., neboť ze samotného projevu žalobce na výše uvedené poštovní poukázce i z jeho celkového postoje k věci je nepochybné, že neměl v úmyslu tyto peníze žalovanému přenechat bez jakéhokoliv protiplnění. Z uvedeného vyplývá, že žalobce poskytl žalovanému plnění, ačkoliv povinnost k tomuto plnění neměl. Žalovanému, který částku 55 500,– Kč bez právního důvodu přijal, se dostalo bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., z čehož vyplývá povinnost částku vrátit.“ Odvolací soud tedy rozhodl ve prospěch žalobce, ke škodě věci však bohužel nepoužil k argumentaci ustanovení o základních lidských právech a svobodách včetně sociálních (např. Listina základních práv a svobod, Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 102 o minimální normě sociálního zabezpečení, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech), kterou navrhoval žalobce. Rozsudek odvolacího soudu je však i tak velmi důležitý, protože jasně do budoucna zamezuje podobným „podnikatelským aktivitám“ v plnění úkolů veřejné správy na sociálním poli.

Mgr. David Oplatek, Iuridicum Remedium, o.s. článek vznikl v rámci projektu podpořeného z prostředků Evropské unie Transition Facility