Nevládní organizace Iuridicum Remedium (IuRe) zabývající se zajištěním bezplatné právní pomoci potřebným osobám zasílá dnes Ministerstvu spravedlnosti podnět, upozorňující na urgentní problémy na poli provádění exekucí, které by měly být v rámci ministerstvem avizované změny rovněž řešeny. Dosavadní fungování soukromých exekutorů ukázalo, že kombinace mezerovité legislativy a bezskrupulózního i nezákonného jednání některých exekutorů vede k neúnosnému stavu, kdy exekucemi dochází k nárůstu nespravedlností a svévole, ačkoli jejich smyslem původně bylo (a je) spravedlnost vymoci.

To, že nejde o ojedinělé případy, je faktem známým nejen IuRe, které poskytuje pomoc několika klientům hrubě poškozeným nezákonnými excesy exekutorů, ale i skutečností známou občanským poradnám, advokátům i nejširší veřejnosti. Exekutorská komora coby nástroj seberegulace v oblasti nápravy nedostatků fatálně selhává a místo prosazování profesní etiky často jedná z pozice stavovské solidarity. Ze statistik zveřejněných Exekutorskou komorou vyplývá, že za rok 2005 bylo podáno celkem 658 stížností na exekutory, z nichž 28 (tj. 4,25%) vyústilo podáním kárné žaloby na exekutora. K tomu navíc prezident Exekutorské komory uvedl, že komora přistoupila v roce 2005 k preven­tivnímu podávání kárných žalob i tam, kde kárná komise nestihla v termínu projednat stížnosti a hrozilo by uplynutí lhůty, ve které lze žalobu podat. V minulých letech bylo procento žalob mnohem nižší. Např. oproti tomu Česká advokátní komora, která v roce 2004 přijala 1474 stížností na advokáty, z toho 92 advokátů upozornila na nesprávný postup a po prošetření stížností podala 145 kárných žalob, což činí 9,8% z celkového počtu stížností; za rok 2005 to pak dle statistiky bylo ke 30. 9. 1164 stížností, na jejichž základě bylo podáno 98 kárných žalob (8,4 % z napadlých stížností). O situaci vypovídá i to, že Komora přijala stručný etický kodex pro exekutory až po pěti letech svého fungování. IuRe proto vyzývá Ministerstvo spravedlnosti k důslednému posílení státního dozoru, neboť s ohledem na počet exekucí a jejich další předpokládaný nárůst (spotřebitelské půjčky), je tolerování četných a často nepostihnutých excesů exekutorů nepřijatelné, neudržitelné a nebezpečné. Dokladem nutnosti vnější regulace je i nevůle Exekutorské komory i jen k veřejné diskusi o problémech. Ta stojí za zrušením programu diskusního pořadu Radiofórum dne 15. 11. 2006, kterého se měl zúčastnit zástupce IuRe a prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Ke zrušení debaty došlo proto, že si zástupci Komory kladli nepřijatelné požadavky na výběr účastníků diskuse.

Příloha: Nejčastější problémy v činnosti exekutorů systémové povahy:

1. Chybí zákonný zákaz nakládat s movitými věcmi, ke kterým je podána vylučovací žaloba

Jak uvádí i veřejný ochránce práv (tisková zpráva z 10. 2. 2005), při exekuci movitých věcí často dochází k zabavení věcí patřících třetím osobám. Exekutoři často postupují mechanicky a zabavují věci, které jsou zjevně ve vlastnictví třetích osob (např. v případě pouze formálního trvalého bydliště povinného na dané adrese). Tento postup vede buď ke zvýšení nákladů exekuce, pokud se třetí osoba brání (podáním vylučovací žaloby vyvolá další související řízení), anebo k poškození oněch třetích osob (pokud nemají kapacity se takto bránit). Velkým problémem je, že zákon nezakazuje výslovně exekutorům s movitými věcmi disponovat, i když je podána ona vylučovací žaloba. V praxi dochází k tomu, že méně etičtí exekutoři movité věci prodávají, i když vědí, že se o tom, zda patří povinnému, bude teprve rozhodovat. Díky mezeře v právní úpravě však toto jednání není protizákonné.

2. Exekutoři si účtují nedůvodně vysoké odměny a uvádí náklady exekuce v nesprávné výši

I když výši odměny a dalších nákladů exekuce (jsou stanoveny vyhláškou) by měly kontrolovat soudy při rozhodování o odměně, v praxi se tak často nemusí dít a prakticky se otázka odměny otevře až k námitkám povinného. Ty je možné podat v pouze třídenní lhůtě, což je lhůta velmi krátká uvážíme-li, že např. při vyklizení bytu musí povinný zajistit bydlení, uschovat věci apod., a někdy bohužel i excesy exekutora (odvezení či poškození věcí). Dochází k tomu, že exekutory jsou vyčísleny odměny nedůvodně vysoké a možnost je zpochybnit je jednou pro vždy ztracena uplynutím této bleskové lhůty. Z praxe soudů jsou známy případy, kdy si do nákladů exekuce exekutoři pokoušeli začlenit např. podíl na nájemném své kanceláře apod.

3. Exekutoři zabavují movité věci i při exekuci vyklizením bytu, kde na toto nemají právo

Výkon vyklizením znamená, že se z prostoru vykáže povinný a osoby přebývající v prostoru na základě práva povinného a z prostoru se rovněž odstraní věci povinného a dalších osob se vztahem k povinnému, které se povinnému předají. Pouze v případě, že povinný nebo někdo z jeho domácnosti odmítne věci převzít nebo není na místě, mohou se sepsat a dát do úschovy „obci či jinému vhodnému schovateli“. Bohužel dochází k tomu, že i přes to, že je povinný na místě a nebrání se věci převzít, exekutor je odveze, navíc nikoli primárně k obci, ale ke smluvnímu schovateli.

4. Absence právní úpravy stanovící práva a povinnosti schovatele a detaily úschovy věcí

Právní úprava neupravuje ani parametry, ani výši úhrady za uschování, ani povinnost součinnosti schovatele (např. asistenci při odebírání věcí z vysokých regálů ve skladových halách). Dochází tak k tomu, že věci jsou uschovávány v jiné obci, vzdálené od obce, kde byly odebrány a kde je bydliště povinného, věci jsou často ukládány u externích schovatelů, na které není poskytnut kontakt, povinný je při dostavení se k odběru odkazován na vlastní žebřík či manipulační zařízení apod. Je tak dán velký prostor pro další šikanu povinného i v případě, kdy věci byly odvezeny do skladu neoprávněně.

5. Exekutoři zabavují věci v nepoměrně vyšší hodnotě, než je samotný dluh

Typickým případem jsou nemovitosti v hodnotě statisíců i více při dluzích několikanásobně nižších hodnot. Jde o tzv. zřejmě nevhodný způsob výkonu rozhodnutí, který by měl soud podle zákona revidovat. V praxi je ovšem nutno spíše spoléhat na podnět povinného vůči soudu, který povinný často vzhledem ke své situaci a právnímu povědomí není schopen podat. Často pak dochází ke zpeněžování nemovitostí pod obvyklou cenou a za dalších diskutabilních okolností.

6. Pokud je jediným příjmem povinného mzda či sociální dávky zasílané na účet, lze obejít ustanovení o základní částce, která nesmí být exekuována tím, že se zvolí způsob exekuce přikázáním pohledávky z účtu a částka se zabaví celá

Je vhodné doplnit zákon tak, aby pamatoval na případy, kdy je jedinou hotovostí na účtu částka mzdy či opakujících se sociálních dávek. Obdobu lze nalézt u přikázáním pohledávky: rovněž se neuplatňuje v celé výši (jen ve 2/5 částky), jde-li o pohledávky fyzických osob-podnikatelů. Je zde tedy zřejmá neadekvátnost, která nemá odůvodnění (kritériem je pouze to, zda se pohledávka nachází na bankovním účtu povinného nebo jinde).

7. Dochází k bezdůvodnému obohacování exekutorů úroky z vymožené částky

Zákon nestanoví lhůtu pro zaslání návrhu na rozvrhové jednání soudu, na kterém soud potvrdí rozvrh výtěžku exekuce (teprve poté je možné vyplatit vymožené částky oprávněnému a dalším osobám). Někteří exekutoři toho zneužívají a otálejí se zasláním rozvrhového návrhu soudu, přičemž důvodem je zjevně úročení vymožené částky, pokud jde řádově o částku v řádu statisíců či milionů. Exekutorská komora však téměř tříměsíční bezdůvodné průtahy od získání peněz do zaslání rozvrhového návrhu soudu nepovažuje za problém.

8. Velmi krátká propadná lhůta pro zahájení kárného řízení s exekutorem

Kárná žaloba může být podána maximálně do tří měsíců, co se kárný žalobce o provinění dozvěděl a nejdéle do jednoho roka od spáchání kárného provinění. Kárným žalobcem může být ministr spravedlnosti, předseda revizní komise exekutorské komory či předseda příslušného soudu. V praxi dochází k tomu, že podněty osob jsou doručovány komoře, která je zkoumá déle, než je daná tříměsíční lhůta (možnost obracet se s podnětem na ministra či soudy není příliš známá ani využívaná) a orgán Komory pak věc „uklidí“ s tím, že mu nenávratně propadla lhůta pro zahájení kárného řízení. Komora se dokonce odmítá i jen odpovědět na dotaz, zda se může vyjádřit, zda je již nepostihnutelné stěžované jednání exekutora kárným proviněním. Odmítnutí vyjádřit se k takovémuto jednání je podle našeho názoru v rozporu s povinnostmi předsednictva Komory dohlížet na činnost exekutorů a organizovat jejich odbornou výchovu. Tyto prostředky má totiž k dispozici v případě propadnutí možnosti kárného postihu, avšak zjevně je nechce využívat. Není zde žádný důvod, proč se propadná lhůta pro kárné řízení liší od stejné lhůty advokátů (6 měsíců subjektivní, 2 roky objektivní) či jiných právních profesí. Považujeme za potřebné, aby byla lhůta prodloužena minimálně na úroveň lhůt u advokátů.

9. Dozor Ministerstva spravedlnosti je nefunkční

Vyřízení stížnosti na zjevně nezákonný postup exekutora se děje tak, že je k vysvětlení věci vyzván jen exekutor a nikoli stěžovatel, který ani nemá možnost se vyjádřit k tvrzením exekutora. Stížnost je pak vyřízena tím, že ministerstvo vezme za dané tvrzení exekutora a stížnost shledá nedůvodnou. Takovéto vyřizování věci je v rozporu s pravidly řádného procesu. Vyřizování věci ministerstvem je navíc velmi zdlouhavé. Ministerstvo spravedlnosti je v šetření těchto stížností jak laxní, tak bezzubé, ačkoli v případě prokázání pochybení exekutora soudem je to pak právě tento resort, který hradí z veřejných prostředků náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (činnost soukromých exekutorů se považuje za výkon veřejné moci).