23.4.2008 zdroj: SOS-Sdružení ochrany spotřebitelů

Podle § 31 exekučního řádu má exekutor povinnost mlčenlivosti ve vztahu ke všem skutečnostem, o nichž se dozvěděl při výkonu exekuční činnosti. Této povinnosti jej dle téhož ustanovení může zprostit jen orgán Exekutorské komory ČR, a to pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných, v nezbytné míře a pro jednotlivý případ. Jak se takto vymezená povinnost mlčenlivosti promítá do postavení exekutora jako podezřelého či obviněného v trestním řízení? Jsou exekutoři skutečně beztrestní? Nebo by je tak Komora pouze ráda viděla?

V praxi dochází k případům, kdy byl exekutor podezřelý ze spáchání trestného činu, avšak orgány činné v trestním řízení nebyly s to oprávněnost takového podezření či jeho vinu prošetřit. Ocitly se totiž v patové situaci způsobené tím, že Exekutorská komora jako orgán, který jedině může exekutora zprostit zákonné povinnosti mlčenlivosti, toto zproštění odmítla s poukazem na to, že se „nejedná o zproštění v nezbytné míře nebo pouze pro jednotlivý případ“ (což jí umožňuje § 31 exekučního řádu). Paradoxně se tak stalo i v případě, kdy sama Komora podala na exekutora trestní oznámení a postavila se tak pokrytecky jak do role strážce veřejného zájmu a pořádku, tak do role protektora podivných praktik svých členů.

Státní zastupitelství si v tomto případě „umylo ruce“ a trestní stíhání zastavilo s tím, že není možné žádným způsobem získat podklady pro další řízení a důkazy o exekutorově vině. Nezabývalo se přitom tím, že od počátku roku 2002 (jako na zavolanou sedm měsíců po nabytí účinnosti exekučního řádu) platí ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu, které umožňuje za předpokladu, že zvláštní zákon nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, tyto informace po předchozím souhlasu soudce pro trestní řízení vyžadovat.

Opominulo i fakt, že v r. 2004 vydalo Nejvyšší státní zastupitelství Stanovisko ke sjednocení výkladu k možnosti aplikace § 8 odst. 5 trestního řádu ve vztahu k soudním exekutorům a jejich zaměstnancům, ve kterém jasně vymezilo, co se dle jeho názoru rozumí „konkrétní právní úpravou podmínek, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace“. NSZ tehdy dovodilo, že pokud na základě řádně odůvodněné žádosti orgánů činných v trestním řízení o sdělení konkrétních údajů nezbytných pro objasnění věci Exekutorská komora nezprostí exekutora či jeho zaměstnance povinnosti mlčenlivosti, lze podle trestního řádu požadovat sdělení takových údajů se souhlasem soudce. To platí pro zproštění mlčenlivosti v případech, kdy je to nezbytné pro splnění účelu trestního řízení a nelze-li požadované informace zjistit jinak (např. nahlédnutím do exekučního spisu).

Ve světle tohoto stanoviska by totiž tvrzení Exekutorské komory, že její členové jsou vázáni zásadou mlčenlivosti, která je neprolomitelná pro jiné, než individuální případy, a také absurdní tvrzení, že exekutor se nachází při výkonu exekuční činnosti v postavení rovnocennému postavení soudce a nepodléhá tedy jakémukoli rozhodování soudu (ano, i tuto argumentaci Komora používá), nemohla obstát.

Jak se tedy zachovat v případě, kdy existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu exekutorem nebo jeho zaměstnancem? Nejprve je třeba posoudit, zda se nejedná o případ krytý ustanovením § 31 odst. 7 exekučního řádu. Dle tohoto ustanovení totiž mlčenlivosti nepodléhá zákonná povinnost překazit spáchání trestného činu nebo plnění povinnosti v rámci boje proti praní špinavých peněz nebo udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, ochrany základních lidských práv a boje proti terorismu. Na tyto případy se povinnost mlčenlivosti nevztahuje vůbec a exekutor nebo jeho zaměstnanec by byli povinni bez dalšího informace potřebné pro trestní řízení sdělit.

Pokud je možné objasnit skutečnosti související s podezřením ze spáchání trestného činu zproštěním povinnosti mlčenlivosti v jednotlivém případě, je možné zkusit štěstí a požádat o zproštění Exekutorskou komoru – ta však není povinna žádosti, byť i řádně odůvodněné a přesně specifikující rozsah požadovaného zproštění, vyhovět. Je ale možné po ní spravedlivě požadovat, aby její rozhodovací praxe byla konzistentní a aby rozhodnutí v obdobných případech byla stejná a bylo možné je předvídat.

Nepodaří-li se prolomení mlčenlivosti dosáhnout tímto způsobem, může policie nebo státní zastupitelství podat žádost o vydání souhlasu soudce k vyžádání informací, které jinak podléhají povinné mlčenlivosti. Předpokladem pro takový postup však je, že informace nelze získat jiným způsobem, například nahlédnutím do spisu, a že orgán činný v trestním řízení přesně specifikuje, pro jaký účel a jaké informace potřebuje získat.

Praktický problém však může nastat, pokud soudce, resp. soud, odmítne takový souhlas udělit. Trestní řád totiž nestanoví pro udělení souhlasu žádnou formu rozhodnutí soudu, s čímž jde ruku v ruce i nemožnost podat proti takovému udělení či neudělení souhlasu řádný opravný prostředek. V praxi soudcové v těchto případech vydávají „sdělení o udělení/neudělení souhlasu“, forma usnesení soudu by však zřejmě byla vhodnější. Proti usnesení by totiž případně bylo možné, stejně jako proti všem ostatním obdobným úkonům orgánů činných v trestním řízení, stížnost. Za stávající absence řádných opravných prostředků je totiž nevyhovující formu udělení souhlasu nebo jeho obsah napadnout snad pouze ústavní stížností.

Tolik tedy jeden námět na změnu stávající právní úpravy, která by zaručila dotčeným osobám i exekutorům samotným vyšší míru právní jistoty. Dalším by mohlo být jasné vymezení vztahu exekučního a trestního řádu, pokud se týká prolomení povinnosti mlčenlivosti: vzbuzuje-li ustanovení o mlčenlivosti stále výkladové nejasnosti, odmítá-li Exekutorská komora přistoupit na výklad Nejvyššího státního zastupitelství, na nějž se odvolává i Ministerstvo spravedlnosti, proč do § 31 exekučního řádu přímo nezačlenit poznámku, že „použití ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu není dotčeno“? Mohlo by se tak zabránit řadě praktických problémů a je v zájmu všech zainteresovaných stran, aby podezření ze spáchání trestných činů byla řádně prošetřena. Nelze přeci předpokládat, že by Exekutorská komora měla zájem chránit trestnou činnost bující v jejích řadách a vystupovat proti veřejnému zájmu, který svědčí potírání kriminality.

Jsou tedy exekutoři skutečně beztrestní? Nikoliv, jenom je nutné si na prošetření jejich trestněprávních poklesků řádně posvítit a nenechat se odradit prvními kategorickými tvrzeními o jejich zákonné mlčenlivosti, které je nelze zprostit. Náprava nejasností pramenících ze současného znění právní úpravy legislativní cestou by však situaci ještě mohla zlepšit.

Autor článku:
Mgr. Tereza Šamanová
Iuridicum Remedium, o.s.

organizace realizuje projekt Legislativní a osvětová kampaň proti systémovým omezením přístupu ke spravedlnosti – peněžitým jistotám při předběžných opatřeních a nedostatkům v exekučním řízení podpořený nadací Open Society Fund Praha