Data retention směrnice vyvolala odpor nejen občanský; kromě protestů s použitím práva petičního a shromažďovacího se odehrává ohledně směrnice boj právní a to hned na několika frontách. Právní úprava čelí svému zpochybnění z různých úhlů odkazem na různé právní instrumenty. Především jde o otázku souladu s primárním právem Evropské unie a s ústavními pořádky jednotlivých členských států; v obou případech je naštěstí přítomna i Evropská úmluva o lidských právech, zakomponovaná do obou uvedených systémů.

Směrnici zkoumá Evropský soudní dvůr

Směrnice je napadena u Evropského soudního dvora dvěma členskými státy – Irskem a později se připojilo i Slovensko. 1) Podání států se však omezuje na formální stránku věci a to právní základ pro upravovanou materii; jinak řečeno napadají, že úprava byla vtělena do směrnice a nikoli rámcového rozhodnutí. První jednání ve věci se odehrálo 1.7.2008, a zde zástupce Slovenska zmínil rovněž lidskoprávní argumenty, tedy rozpor obsahu směrnice s právem na ochranu soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy. Tou je Evropská unie vázána na základě článku 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a podle čl. 230 Smlouvy o Evropském společenství je dána pravomoc Evropského soudního dvora přezkoumat směrnici. Není zřejmé, zda Soud bude brát argumenty Slovenska v potaz, jelikož nejde o hlavního žalobce.

Komplexní rozbor (ne)souladu směrnice s Evropskou úmluvou má ovšem Soud k dispozici; v dubnu 2008 mu byl zaslán amicus curiae dopis, podepsaný více než 40 organizacemi z 11 členských států. V něm se konstatuje a odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva odůvodňuje rozpor směrnice s čl. 8 odst. 1, čl. 10 Evropské úmluvy (svoboda projevu) a čl. 1 Prvního protokolu k Úmluvě (ochrana majetku).

Evropský soudní dvůr má také k dispozici bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ke sledování komunikace odvíjející se od rozhodnutí ve věci Malone proti Velké Británii. Judikaturou se nese důraz na právo na soukromí (viz I. díl článku) a výjimky z něj jsou aplikovány velmi restriktivně – štrasburský soud rozvinul mimo jiné teorii předvídatelnosti zákona a přísně posuzované naléhavé společenské potřeby jako legitimního cíle a měřítka proporcionality. Čerstvé rozhodnutí štrasburského soudu z 1. 7. 2008 se však vyjadřuje nikoli jednorázovému či na jeden subjekt zaměřenému sledování komunikace, ale k systému plošného sledování komunikace, tedy sytému, na němž je založena i data retention praxe. Ve věci Liberty a další. proti Velké Británii 2) byl masový sledovací systém, 3) který používala britská vláda mezi lety 1990 až 1997 k monitoringu telefonické, faxové a e-mailové komunikace mezi Dublinem a Londýnem, shledán rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života.

Systém britské vlády neobstál v testu přípustnosti výjimečného porušení práva na ochranu soukromí, a to primárně z důvodu absence kvality zákona. Odposlech se děl na formálním základě právního předpisu, nicméně jeho formulace byly tak obecné, že fakticky žádná pravidla pro okruh případů, ve kterých bude odposlech nasazen, neobsahoval. Soud poukázal na absenci definice provinění umožňujícího státu zasáhnout do soukromí osoby; stejně tak nebyl předem vymezen okruh kategorií osob, jejichž komunikace může být odposlouchávána, popis postupu při zpracování, použití a shromažďování osobních dat a bezpečnostní opatření upravující předání získaných dat dalším subjektům a okolnosti, za nichž musí dojít ke zničení uchovávaných dat. Věc je tedy velmi podobná plošnému systému evidování záznamů o komunikaci, která se navíc odehrává ve větším měřítku.

Z Irska se ptají

Evropský soudní dvůr se ovšem bude směrnicí zabývat ještě na základě dalšího podnětu. Z irského soudu je mu položena předběžná otázka, která se týká souladu směrnice s čl. 6 odst. 1 a 2 Maastrichtské smlouvy, s čl. 10 a 18 Smlouvy o Evropském společenství a zda odpovídá principu proporcionality v čl. 5 této smlouvy. Evropský soudní dvůr se bude muset vyjádřit k otázce, zda je směrnice v souladu s čl. 7,8,11 a 41 Evropské úmluvy a zda je tedy platná.

Vyšší soud plnící i roli ústavního soudu (přezkum souladu zákonů s ústavou) projednává žalobu irské nevládní organizace Digital Rights Ireland proti Irsku a představitelům státních orgánů (ministerstvo komunikací, námořnictva a přírodních zdroj, ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy, šéf policie a generální prokurátor) 4) podanou v roce 2006. Na základě žádosti žalobce schválil soud zaslání otázky Evropskému soudnímu dvoru a připustil amicus curie vstup respektované nevládní organizace Irská komise pro lidská práva.

Podání se dožaduje určení, že žalovaní v různé míře a na základě různých předpisů podíleli na porušení zákona o ochraně osobních údajů, primárního práva EU a Evropské úmluvy o lidských právech; žádají rovněž vyslovení protiústavnosti data retention ustanovení Zákona o teroristických činech 5) a taktéž jeho rozporu s Evropskou úmluvou.

Německo: ústavní soud předběžně omezil data retention

Německo je zemí, kde kvůli data retention neváhají občané vyjít v tisících do ulic. 6) Tradice občanské angažovanosti a rozvinutého práva na „informační sebeurčení“ se projevila již při přijímání zákona provádějícího data retention směrnici. Stanovisko právních expertů německého Bundestagu (Vědecká služba dolní komory) 7) k návrhu zákona zpochybnilo soulad samotné směrnice s evropským právem a to jak z důvodů formálních (forma směrnice namísto původně připravovaného – a hůře prosaditelného – rámcového rozhodnutí), tak z důvodů rozporu směrnice se základními právy uznávanými unijním právem. Upozornilo na předpoklad rozporu případně přijaté implementační normy s ústavním pořádkem SRN.

Německo má jednu z nejdůslednějších úprav ochrany osobních údajů v EU a právo na informační sebeurčení bylo judikováno Spolkovým ústavním soudem již v roce 1983 8) odvozením přímo z článků 1 odst. 1 a 2 odst.1 Základního zákona. Kromě toho německý Základní zákon garantuje právo na nedotknutelnost soukromí komunikace (čl. 10).

Jen několik dní po přijetí transpozičního zákona byla podána ústavní stížnost žádající uplatnění ústavně garantovaných práv. Obsáhlá stopadesátistrán­ková stížnost byla podána dne 31.12.2007 nevládní organizací Arbeitskreis Vorratsdatenspe­icherung 9) a poprvé v historii podpořena více než 30 000 spolustěžovateli.

Ústavní soud již vyhověl žádosti stěžovatelů na okamžité pozastavení účinnosti zákona pro „zjevnou neústavnost“. Předběžným rozhodnutím ze dne 19.3.2008 nezakázal data o komunikaci uchovávat, ale podstatně omezil jejich používání pouze na případy závažných trestných činů a na vyžádání nezávislého soudu. Tím se podmínky nevyčerpávají; musí jít jen o případy, kde jiné důkazy nejsou k dispozici anebo nepostačují. Ústavní soud zároveň nařídil vládě, aby zaslala Soudu do 1.9.2008 zprávu o praktickém dopadu skladování dat.

Tento významný krok soudu samozřejmě nemůže napovídat výsledné rozhodnutí. S jeho vydáním ústavní soud zřejmě vyčká až po rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Irsko proti Radě EU a Evropskému parlamentu. 10)

Úhelným kamenem německé ústavní stížnosti je komplexní dopad plošného zaznamenávání komunikace všech osob na demokracii a výkon základních práv. Poukazuje rovněž na zásadní změnu diskursu v otázce presumpce neviny – podle filosofie právní úpravy je nyní každý občan považován za podezřelého a takto s ním jednáno. Podle stěžovatelů „všeprostupující monitoring a skladování komunikačních vzorců bez zjevného podezření představuje vážný zásah do základních hodnot naší ústavnosti.“ 11) Ústavní stížnost rovněž argumentuje dopadem na svobodu projevu a další základní práva.

Podíváme-li se na nedávná rozhodnutí německého ústavního soudu, ohledně komunikace a soukromí, vidíme, že soudci právo na soukromí berou vážně 12) . V únoru tohoto roku 13) v přelomovém rozhodnutí formuloval základní právo na důvěrnost a integritu informačních technologií jako součást práva na ochranu osobnosti. Odmítl tak oprávnění tajných služeb v novele zákona státu Severního Porýní-Westfálska, podle nějž by mohly skrytě sledovat a prozkoumávat komunikační zařízení internetu a tajně vstupovat do informačních systémů, mj. tajně prozkoumávat pevné disky osob. Podle soudců z Karlsruhe se ochrana vztahuje na všechny informační systémy, na nichž se nachází osobní údaje a lze dle nich nahlédnout do části jednání a chování osoby. Platí tedy i na mobilní telefony a podobná zařízení a zásahy do nich povolil soud jen v omezených případech „faktických známek konkrétního ohrožení“. To je nadějné nejen pro rozhodnutí ohledně v data retention věci, ale i pro perspektivu případné české ústavní stížnosti. Brněnský Ústavní soud nezakrývá inspiraci německou judikaturou.

Maďarsko: ústavní přezkum také zahájen

Rovněž v Maďarsku byl místní zákon o elektronických komunikacích 14) resp. jeho ustanovení implementující směrnici napaden ústavní stížností. Maďarský systém umožňuje následné posuzování souladu zákona s ústavním pořádkem a při vyslovení nesouladu jeho zrušení.

Maďarská ústavní stížnost byla podána nevládní organizací Maďarská unie pro občanská práva (anglický akronym HCLU) teprve na přelomu května a června tohoto roku, rozhodnutí o ní je tedy zatím poměrně vzdálené. Argumentace maďarské ústavní stížnosti spočívá v rozporu právní úpravy s právem na ochranu soukromí a osobních údajů podle článku 59 odst. 1 Ústavy republiky Maďarsko.

Zde je nutno uvést, že povinnost uchovávat data o telefonické komunikaci obsahoval maďarský zákon již před přijetím směrnice. Transpoziční novela rozšířila tuto povinnost na veškerou internetovou komunikaci a zcela odstranila vázanost použití nashromážděných dat na účel „zákonného užití“. Nyní je možné použití dat o komunikaci Maďarů zcela bezbřehé, tedy i širší než předvídá směrnice (což je ostatně typický jev i v jiných členských státech). Toto je pak hlavní osa maďarské ústavní stížnosti – ta považuje masivní shromažďování dat o komunikaci „do zásoby“ bez předem definovaného účelu za jednoznačně rozporné se zákazem vyjádřeném v maďarském zákonu na ochranu osobních údajů z roku 1992 15) . Tento zákon má v Maďarsku silnější postavení než obyčejné zákony, neboť dle ústavy je přijímán dvoutřetinovou většinou přítomných poslanců. Maďarští odpůrci data retention mají na své straně rovněž rozhodnutí Ústavního soudu z roku 1992, které také zakazuje víceúčelové nakládání s osobními údaji odpovídající našim rodným číslům.

Maďarská ústavní stížnost argumentuje rovněž – podobně jako německá – dopadem skladování komunikace pro neurčité budoucí využití na faktickou možnost výkonu dalších základních občanských svobod – práva na pokojné shromažďování, práva petičního, svobody svědomí a projevu a svobodného přístupu k informacím.

Závěr

Právnický aktivismus je namístě. Data retention směrnice i národní právní úpravy se stejným obsahem představují pro demokratickou společnost tak, jak ji dnes známe, jedno z největších nebezpečí. Jejich zdůvodnění potřebami bezpečnosti bylo ve shora uvedených podáních žádajících jejich přezkum na principech ústavních či lidskoprávních napadeno jako neproporcionální, neúčinné a nebezpečné. Stručněji, ale trefněji, shovívavý postoj k omezením svobod v zájmu bezpečnosti zhodnotil již Benjamin Franklin: „ Lidé, ochotní vzdát se svých práv a svobod pro dočasný pocit bezpečí, nezasluhují ani jedno a o obojí přijdou“.

JUDr. Ing. Helena Svatošová Autorka je advokátka, působí v Iuridicum Remedium.

Poznámky:

1. Věc 1–06.
2. Rozhodnutí čtvrtého senátu z 1.7.2008 věc č.j. 58243/00.
3. Systém umožňoval paralelní odposlech 10 000 telefonních spojení.
4. Registr.číslo 2006/3785P.
5. Terrorist Offences Act, 2005.
6. 22. 9. 2007 demonstrovalo v Berlíně proti ohrožení soukromí nejen data retention legislativou 15 000 lidí pod heslem „Svoboda místo strachu – zastavte mánii kontroly“, k 31.12.2007 se odehrálo přímo proti data retention legislativě několik akcí, jako např. „pohřeb soukromí“ v Hamburku.
7. Die Wissenschaftlichen Dienste den Bundestag.
8. Rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z 15. 12. 1983 1 BvR 209 týkající se sčítání lidu.
9. Věc 1 BvR 256/08.
10. Věc C 301–06.
11. online: http://www.vorratsdatenspeicherung.de/…/79/lang,de/.
12. Rozhodnutí z 3.3.2004, věc BVerfGE 109, 279 týkající se prostorových odposlechů v bytech.
13. Rozhodnutí z 27.2.2008, věc 1 BvR 370/07.
14. Č. C/2003.
15. Zákon č. LXIII/1992 o ochraně osobních údajů a zveřejňování údajů ve veřejném zájmu.