**Zpracovala Advokátní kancelář e|n|w|c NATLACEN WALDERDORFF CANCOLA v.o.s.**

1.Shromažďovací právo

Shromažďovací právo představuje zásadní výdobytek vývoje občanské společnosti související s rozšiřováním tzv. politických práv. Vedle vnitrostátních záruk dané mu primárně ústavním pořádkem, je toto právo chráněno i v kontextu mezinárodněprávní ochrany základních politických práv, a to zejména Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, který právo pokojně se shromažďovat uznává v čl. 21, a zejména pak Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a její garanci pokojného shromáždění v čl. 11 Úmluvy. S ohledem na členství České republiky v Evropské unii nelze opomenout primární právo Evropského společenství, a to zejména čl. 6 Smlouvy o Evropské unii. V souvislosti s probíhajícím schvalovacím procesem týkajícím se Lisabonské smlouvy je potom významné upozornit též na Chartu základních práv Evropské unie a její čl. 12, neboť po případném schválení Lisabonské smlouvy by se tento dokument stal právně závazný (oproti dosavadní pouze politické závaznosti).

Českým ústavním pořádkem je právo pokojně se shromažďovat garantováno v článku 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Na základě čl. 19 odst. 2 Listiny lze toto právo omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Ústavní právo shromažďovací je pak v právu shromažďovacím (dále jen „zákon o shromažďování“) ve znění pozdějších předpisů. Cílem tohoto pojednání je zejména stručné shrnutí a analýza nám shromažďování.

Vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 120/1976 Sb., O Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992, O Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3,5 a 8.
Smlouva o Evropské unii, ze dne 7.2.1992, v aktuálním znění, dostupná např. http://europa.eu/…index_cs.htm (ke dni 3.12.2008).
Listina (charta) základních práv Evropské unie ze dne 7. prosince 2000, ve znění upraveném dne 12.prosince 2007, Úřední věstník Evropské unie, 2007/C 303/1, 14.12.2007.
Text Lisabonské smlouvy dostupný např. http://europa.eu/…index_cs.htm (ke dni 3.12.2008).

2. Základy právní úpravy shromažďovacího práva

Jak již bylo v úvodu řečeno, právo na shromažďování je základním politickým právem chráněným ústavním pořádkem České republiky, přičemž toto právo je zaručeno každému. Jedná se tedy o nezadatelné, nezrušitelné, nezcizitelné a nepromlčitelné právo, jehož obsahem je nejenom konkrétní výkon svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, výměna informací a názorů, účast na řešení veřejných záležitostí, vyjádření postojů a stanovisek v rozsahu vymezeném zákonem o shromažďování , ale rovněž možnost občana podílet se na spoluutváření politiky státu a jednotek územní samosprávy, přičemž tento proces se musí dít v demokratickém státě svobodně, otevřeně, bez regulací a v zásadě bez státní intervence. Ústavně konformní omezení základního politického práva pokojně se shromažďovat je tak přípustné pouze ze zákona a na základě taxativně vymezených podmínek. V této souvislosti je nepochybně důležité upozornit na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které rozsah omezení základních práv a svobod je třeba vykládat restriktivně a interpretovat úzce. Obdobně jako Ústavní soud, tak i Evropský soud pro lidská práva, vychází ve své rozhodovací činnosti ze základní úvahy, zda případný zásah do základních lidských práv a svobod byl učiněn na základě zákona, zda jde o zásah nezbytný v demokratické společnosti a zda byl zásah přiměřený vzhledem k zákonem chráněným zájmům.

Základní ústavní imperativ týkající se práva shromažďování stanoví zákaz podmiňovat shromáždění povolením orgánu veřejné správy, jinými slovy se tak v České republice na pokojná shromáždění aplikuje princip oznamovací. Rozdíl mezi povolovacím a oznamovacím principem je pak jasně viditelný v případě konání neoznámeného shromáždění, které nemůže být (za předpokladu shromáždění pokojného a jinak neporušujícího veřejný pořádek) z důvodu neoznámení rozpuštěno. V takovém případě je sankcí ohrožen pouze svolavatel tohoto shromáždění z důvodu neoznámení akce. Z explicitně vyjádřeného oznamovacího principu v Listině je pak zřejmá i skutečnost, že konání shromáždění lze zakázat jen při naplnění zákonem taxativně stanovených podmínek. Z litery zákona o shromáždění je pak nepochybné, že úmyslem zákonodárce bylo vyslovovat zákaz shromáždění pouze výjimečně, za přesně stanovených podmínek a až jako ultima ratio.

Např. Nález Ústavního soudu ze dne 30.04.2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, nebo obdobně viz Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21.2.2008, ve věci sp. zn. 2 As 17/2008.
Např. Rozsudek ESLP, Koretskij a další proti Ukrajině, Přehled rozsudků ESLP , č. 3, 2008, s. 161 nebo Rozdudek ESLP, Gorzelik a další proti Polsku, Přehled rozsudků ESLP, č. 2, 2002, s. 94.
Obdobně viz Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2007, ve věci sp. zn. 10 Ca 37/2007.

Z hlediska analýzy praxe orgánů veřejné správy rozhodujících O zákazech shromáždění je důležité alespoň stručně shrnout okolnosti zakládající výše zmíněnou krajní možnost zákazu shromáždění.

Pokud vynecháme analýzu možnosti, že konané shromáždění nespadá pod úpravu zákona o shromáždění (např. shromáždění související s poskytováním služeb), popř. ohlášení nesplňuje formální požadavky (např. podává ho neexistující právnická osoba), případně se jedná O shromáždění, která podle zákona nepodléhají oznamovací povinnosti (např. shromáždění konaná v obydlích občanů, shromáždění pořádaná církvemi atd.), dělí zákon o shromažďování důvody vedoucí k zákazu ohlášeného shromáždění na obligatorní a fakultativní.

Obligatorně má orgán veřejné správy povinnost zakázat konání shromáždění podle § 10 odst. 1 a 2 zákona o shromažďování v případě, jestliže účel shromáždění směřuje k výzvě popírající demokratické hodnoty, tj. k výzvě popírat a omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů, k výzvě dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti či jinak porušovat ústavu či zákony. Úřad též shromáždění zakáže, jestliže se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo nebezpečí pro jejich zdraví, popř. na místě, kde již bylo na stejnou dobu dříve nahlášeno jiné shromáždění a nedošlo k dohodě mezi svolavateli.

Od obligatorního zákazu je třeba odlišovat možnost úřadu zakázat shromáždění podle § 10 odst. 3 zákona o shromažďování. Podmínkou tohoto postupu je správní uvážení a možnost použití zákazu shromáždění až jako ultima ratio, tj. poslední možnost. Okolnosti, za kterých je tento postup možný, je pak konání shromáždění v místě, kde by bylo nutné omezení dopravy a zásobování v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, a to ještě za podmínky, že neexistuje možnost bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by tím byl zmařen oznámený účel shromáždění.

Od zákazu shromáždění, o kterém musí úřad rozhodnout bezodkladně, nejpozději do 3 dnů od podání oznámení, je potřeba rozlišovat možnost úřadu, potažmo policie, určitá shromáždění rozpustit. Shromáždění lze rozpustit v případě, že bylo zakázáno a přesto se koná, jestliže pokračuje i po stanovené době ukončení, jestliže nastanou okolnosti, jež by odůvodňovaly zákaz shromáždění (tj. zejména antidemokratické výzvy a další zákonem stanovené skutečnosti), popř. jestliže účastníci shromáždění páchají trestné činy a nápravu se nepodařilo zjednat jiným způsobem.

Mezi důvody rozpuštění shromáždění zákon nestanoví konání neoznámeného shromáždění, což odpovídá oznamovacímu principu, a potvrzuje základní premisu, že shromáždění nepodléhá povolení úřadů. Obdobně lze upozornit na ustanovení týkající se páchání trestné činnosti účastníků shromáždění, kdy zákon stanoví, že shromáždění lze rozpustit v případě, že se nepodařilo nápravu zjednat jiným způsobem, zejména zákrokem proti jednotlivým pachatelům. V takovém případě tedy podle litery zákona má být nejdříve postupováno proti konkrétním pachatelům, a až v případě většího rozsahu této trestné činnosti, resp. nemožnosti zabránit jí, může být přistoupeno k rozpuštění shromáždění.

3.Aktuální rozhodovací praxe a související judikatura

Současná legislativní úprava, významně poznamenaná vývojem a totalitní minulostí České republiky, která zapříčinila velmi liberální úpravu shromažďování, je ve světle rozvoje mnohých stále se radikalizujících hnutí často označována za nedostatečnou. Odrazem tohoto poměrně široce rozšířeného názoru jsou nedávná medializovaná rozhodnutí úřadů veřejné správy, která zakazovala ohlášená shromáždění. Většina těchto rozhodnutí však byla následně správními soudy zrušena, přičemž tento postup potvrdil ve většině případů i Nejvyšší správní soud. V obecné rovině lze shrnout příčiny vydání těchto správních rozhodnutí a následných zrušujících rozsudků do dvou základních důvodů (samozřejmě pomineme-li formální vady oznámení).

Prvním z důvodů je zjevná obava správních úřadů ze shromažďování extrémistických hnutí v obvodu jejich působnosti. V takovém případě osoba rozhodující o zákazu z více či méně zjevných indicií dovodí, že nahlášený účel shromáždění je pouze krycí, resp. falešný, a že se ve skutečnosti dané shromáždění koná za účelem zcela jiným, v těchto případech nejčastěji propagujícím nějakou formu antidemokratické výzvy. Tato situace zcela zjevně nastala v případě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, ze dne 4.10.2007 č.j. MHMP 359589/2007 nebo v případě rozhodnutí ze dne 17.1.2008 ,č.j. RA-69/08, „primátora statutárního města Plzně jako osoby stojící v čele Magistrátu města Plzně“.

Pomineme-li formální vadnost těchto rozhodnutí, spočívající např. v nerespektování třídenní lhůty k zákazu ohlášeného shromáždění a věcnou nepříslušnost k rozhodnutí v případě plzeňského rozhodnutí, popř. záměnu oprávněných subjektů tj. svolavatele v případě pražského rozhodnutí, jeví se jako základní motiv postupu správních úřadů obava z extrémistického hnutí, které přímo, popř. zástupně, shromáždění ohlásilo. Příslušný úřad v obou případech dovodil spojitost ohlašovatele s určitou skupinou, a to na základě předchozích zkušeností, policejních informací, popř. vlastních zjištění, a vyhodnotil shromáždění jako rizikové.

Ve výše zmíněných případech však lze postup úřadů označit za chybný. Argumentace zmíněných rozhodnutí se opírá zejména o předpoklad, že ohlášený účel shromáždění je falešný, resp. skrývající pravý důvod shromáždění. K tomuto závěru potom úřady dospěly zejména na základě osoby svolavatele, popř. zástupce tohoto svolavatele, kteří byli v obou případech svázáni s extrémistickými nacionálními, popř. neonacistickými stranami. Oporu pro svá tvrzení potom úřady nacházejí v minulých zkušenostech s těmito osobami, na internetových portálech reprezentujících tato hnutí, popř. ve vyjádření policejních složek.

Pochybení správních úřadů lze však shledat v tom, že žádný zákon, potažmo ústavní pořádek, nedává možnost úřadu spekulovat o osobě, popř. hnutí ve smyslu předpokládaného chování. Právo shromažďovat přísluší každému a jeho omezení je možné pouze ze zákonných důvodů. Zákon o shromažďování je postaven na ohlašovacím principu, a nedává úřadu možnost spekulovat o osobě svolavatele, popř. klást na ní jakékoliv podmínky typu členství v politické straně, náboženského vyznání aj. Nelze tedy např. jen ze samotného členství v jakémkoliv uskupení usuzovat, že tato osoba ve skutečnosti má v rámci shromáždění jiné plány a jakýmkoliv způsobem tak předjímat její chování.

Při použití této argumentace by totiž mohlo dojít k potlačení základního smyslu shromažďovacího práva a za obdobné argumentace by mohl úřad zvažovat např. zákaz shromáždění osob, jež byly ve výkonu trestu, protože hrozí zvýšené páchání trestné činnosti během takového shromáždění. Domníváme se tedy, že nelze preventivně zakázat shromáždění jenom proto, že se ho mají zúčastnit osoby s určitou extrémistickou minulostí nebo sympatizující s určitým extrémistickým hnutím.

Úřad v daném případě vlastně zkoumá, zda ohlášený účel odpovídá skutečnému účelu shromáždění. K tomuto postupu ale nemá z litery zákona žádnou pravomoc. Ustanovení § 10 odst. 1 totiž jasně uvádí, že „úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, je zakáže, jestliže oznámený účel shromáždění by směřoval k výzvě…“. Možnost zákazu je literou zákona vztažena pouze na oznámený účel shromáždění. Nemožnost zkoumat skutečný účel oznámení podporuje i široce akceptovaná výše zmíněná judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva o povinnosti vykládat veškerá omezení základních práv restriktivním způsobem. Ostatně, i v případě, že by skutečný účel neodpovídal účelu oznámenému, má možnost úřad, popř. policie, zasáhnout hned po projevení tohoto pravého, v převážné většině antidemokratického, účelu shromáždění a toto shromáždění rozpustit. Zákon zde tedy nezůstává bezzubým, naopak nachází rovnováhu mezi právem každého na shromáždění a ochranou jiných ústavněprávně zaručených demokratických hodnot.

Při hledání takovéto rovnováhy je pak nezbytně nutné vycházet Z toho, že moderní demokracie představuje vládu většiny při respektování práv menšin a musí být připravena i ke konfrontaci s menšinovými názory, které jsou jí v daném okamžiku nepohodlné. Jakékoliv omezení politických práv, jako např. práva shromažďovacího, je třeba posuzovat s krajní obezřetností a nesmí vést ve svých důsledcích k postupnému rozdrobení shromažďovacího institutu a vytěsnění většině nepohodlné menšiny z veřejného diskurzu. V aplikační praxi se k otázce hledání rovnováhy mezi ústavně zaručenými právy v souvislosti s výkonem shromažďovacího práva vyjadřuje např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 51/2007–67, který zdůraznil zákonný princip, podle nějž právo shromáždění nepodléhá povolení, avšak dospěl současně i k závěru, že aplikace právních norem musí vést k rozumné a efektivní ochraně práv a musí respektovat více než pouhé zákonné normy.

Mezi elementární hodnoty demokratické společnosti patří respekt k právům druhých při výkonu vlastních práv. Pokud se výkon práva shromažďovacího dostane do konfliktu s ústavním pořádkem chráněnými právy třetích osob, je vždy třeba vážit konkurující si práva a právní statky a zvolené řešení odůvodnit za použití principu proporcionality (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, ze dne 11.11.2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, a ze dne 12.10.1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, www.judikatura.cz).

Při aplikaci zmíněného principu proporcionality tak zjevně nelze odůvodnit zákaz shromáždění pouze odkazem na osobu svolavatele či osobu oprávněnou za svolavatele jednat. I kdyby se jednalo o osoby přináležející k extremistickým skupinám, či projevující extremistické názory, nelze a priori vyloučit, že hodlají svého práva využít v zákonných mezích (obdobně srov. např. rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu ze dne 18.8.2000, 1 BvQ 23/00, www.bverfg.de). Na druhé straně je nutné uvést, že přidají-li se k popsaným charakteristikám daných osob další skutečnosti, jako např. datum (např. den blízký výročí tzv. Křišťálové noci) a místo konání shromáždění (např. blízkost synagog), může být již důvod pro zákaz shromáždění dán (obdobně srov. např. rozhodnutí německého Správního soudu Köln ze dne 9.11.2005, 20 L 1794/05, www.justiz.nrw.de). Takový závěr může být zdůrazněn i dalšími okolnostmi např. tím, že předpokládaný den shromáždění připadne na sobotu, která je z hlediska židovského náboženství svátkem, a kdy se věřící shromažďují v synagogách.

V souladu s již zmíněnou zásadou proporcionality musí správní orgán v podobné situaci vždy zvážit, zda je nutné přistoupit k zákazu shromáždění bez dalšího, nebo zda lze věc řešit např. výzvou ke změně data či místa shromáždění. Má-li správní orgán pochybnosti o oznámeném účelu shromáždění, aniž by byl schopen prokázat důvodnost těchto pochybností, nezbude mu, než je zohlednit pouze v připravenosti rozpustit shromáždění, odchýlí-li se od formálně deklarovaného účelu (§ 12 odst. 5 shromažďovacího zákona).

S ohledem na zmíněnou judikaturu lze tedy dospět k závěru, že lze za určitých okolností, které jsou podmíněny osobou svolavatele, místem shromáždění, datem konání shromáždění a dalšími zjevnými okolnostmi, zakázat shromáždění s odkazem na § 10 zákona o shromáždění, ovšem pouze v případě, že se tento zákaz podaří řádně odůvodnit a podložit relevantními důkazy.

S odůvodněností zákazů ostatně souvisí i další poměrně častá vada rozhodnutí, kterou soudy vytýkají úřadům, tj. zákaz shromáždění s odkazem na § 10 odst. 3 zákona o shromažďování, bez řádného odůvodnění. Příkladem je rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 24.1.2007, č.j.: MHMP 34243/2007 a s tímto rozhodnutím související rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2007, ve věci sp. zn.10 Ca 37/2007.

Jak již bylo výše zmíněno a zdůrazněno, zákaz shromáždění je krajním řešením situace podmíněným existencí okolností stanovených zákonem. Takovýto zákaz shromáždění, tak jak ho umožňuje § 10 odst. 3 zákona o shromáždění, lze založit pouze na předcházející prokazatelné snaze úřadu najít řešení situace, kdy se shromáždění má konat v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva. Jinými slovy, úřad by měl navrhnout svolavateli, aby se shromáždění konalo na jiném místě nebo v jinou dobu. Až teprve v případě, že svolavatel tuto nabídku odmítne a kumulativně bude naplněna podmínka podle § 10 odst. 3 spočívající v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, může (stále k tomu není povinen) úřad shromáždění zakázat. Otázkou, co je závažný rozpor, se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 4.9.2007, ve věci sp. zn.5 As 26/2007 (www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud mimo jiné konstatoval, že omezení dopravy či zásobování musí být shledáno ve velké intenzitě, musí být tak výrazné, aby bylo způsobilé vyvolat závažný rozpor se zájmem obyvatelstva.

V daném případě se tedy musí jednat o omezení dopravy na důležitém místě, po delší dobu a ve větším rozsahu, aby bylo skutečně nezbytné takové shromáždění zakázat pro nepřiměřenost důsledků jím vyvolaných v dopravě a v zásobování ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím a čl. 19 odst. 2 Listiny. To, že budou shromážděním např. dotčena práva zásadně více lidí, než bude počet účastníků, nemusí být ještě nutně podmínkou k zakázání shromáždění, pokud nenastane závažné narušení dopravy velké intenzity.

Obdobně jako v případě možnosti zakázat shromáždění S odůvodněním, že skutečný účel shromažďování odůvodňuje zákaz shromáždění, tak i v případě zákazu shromáždění z důvodu závažného rozporu se zájmem obyvatelstva, musí být tento zákaz důsledně odůvodněn. Městský soud v Praze ve svém rozsudku č.j. 10 Ca 37/2007–51 uvedl, že při konkretizaci důvodů vedoucích k zákazu shromáždění lze např. využít dostupného počítačového zpracování informací a počítačové animace k simulaci určitých konkrétních situací v dopravě.

4.Shrnutí

Vzhledem k výše uvedenému se domníváme, že současná právní úprava práva shromažďovacího je podle našeho názoru odpovídající historickému vývoji České republiky. Zejména vzhledem k období předcházejících padesáti let je potřeba k této problematice, zejména otázce omezení práva shromáždění, přistupovat velmi citlivě.

Domníváme se, že stále rostoucí popularitu některých extrémistických hnutí, popř. jiných minoritních skupin, nelze řešit prostřednictvím úpravy zákazu shromáždění v podobě benevolentnějšího správního uvážení. Zákonná úprava je dostačující, neboť omezení práva shromáždění je minimální, na druhou stranu v případě konání se shromáždění, které jakýmkoliv způsobem napadá demokratické hodnoty našeho státu, může úřad i policie velmi rychle zasáhnout a shromáždění rozpustit. Ostatně i extrémistické hnutí se může pokojně shromažďovat a jeho shromáždění je chráněno, dokud neprojeví své antidemokratické názory navenek.

Jako jediný problematický bod současné právní úpravy práva shromažďovat pak vidíme pouze třídenní lhůtu na rozhodnutí obecního úřadu. Především ve světle judikatury, která jednoznačně žádá kvalifikované odůvodnění rozhodnutí o zákazu konání shromáždění, se třídenní lhůta jeví jako krátká a nepostačující. Zejména z toho důvodu, že zákon stanoví obecně délku 3 dnů a již nerozlišuje, zda se jedná o dny pracovní či dny kalendářní. Řešením této situace by byla novela zákona o shromaždování definující tuto lhůtu jako 3 pracovní dny. Tím by úřadům byla dána v případě zákazu shromáždění dostatečně dlouhá lhůta ke kvalifikovanému odůvodnění zákazu.

Důraz kladený na ochranu demokratických hodnot je třeba klást na všechny hodnoty jako celek a jejich význam poměřovat proporcionálně. I s ohledem na výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu a správních soudů lze dovodit, že je nepřípustné, aby v zájmu jednoho základního práva docházelo k nepřiměřenému omezení jiných základních práv. Svoboda shromažďování úzce souvisí se svobodou projevu. Jestliže nelze V určité oblasti omezit svobodu projevu (např. protože jsou prezentovány pro většinu lidí nepřijatelné myšlenky), nelze z tohoto důvodu ani omezit svobodu shromažďovací.

Vycházíme-li z premisy, že esencí demokracie je její schopnost řešit problémy prostřednictvím otevřené diskuse, prokazují jakákoli radikální opatření preventivního rázu, kterými je potlačena svoboda shromažďování a projevu v jiných případech než při podněcování k násilí nebo odmítání demokratických principů (ač se veřejnému mínění či názoru státních orgánů mohou v dané době a čase některé názory zdát politicky nepřijatelné) ndash; demokracii špatnou službu a často ji dokonce ohrožují. V demokratické společnosti založené na vládě práva musí být politickým myšlenkám, které zpochybňují existující řád a jejichž uskutečnění je obhajováno pokojnými prostředky, poskytnuta náležitá příležitost k vyjádření prostřednictvím výkonu práva na shromažďování, jakož i jinými zákonnými prostředky. Kdyby každá pravděpodobnost vzniku napětí nebo prudké výměny slov mezi skupinami, jež proti sobě stojí v průběhu manifestace, měla ospravedlnit její zákaz, společnost by čelila zbavení příležitosti slyšet různé názory na jakoukoli otázku, která uráží citlivost většinového mínění.

Domníváme se tedy, že současná zákonná právní úprava v rozebírané problematice odpovídá požadavkům stanoveným normami mezinárodního práva a českým ústavním pořádkem, a to zejména z důvodu dostatečné možnosti správních orgánů zvažovat v souladu s principem proporcionality střet konfliktních ústavních práv vždy s ohledem na konkrétní zjištěné okolnosti, které právní předpis jako obecně závazná norma může těžko předvídat. Řešení tak spatřujeme především v postupném ustálení rozhodovací praxe na úrovni správních orgánů, správních soudů a Ústavního soudu, nikoli ve změnách zákonné úpravy nepodložených věcnými argumenty.

Praha, dne 18.12.2008

Josef Petržík / Petra Křivohlavá

**Zpracovala Advokátní kancelář e|n|w|c NATLACEN WALDERDORFF CANCOLA v.o.s.**